10. kapitola | Parrot

18. května 2014 v 14:24 | kattews |  Parrot

Minule jste četli: "Počkej, ještě něco," vzpomněl si Oliver a odběhnul do svého pokoje,
zatímco já jsem si sedla navolnou postel a vybalovala si věci z tašky. Vrátil se s krabičkou v ruce. Byla jsem zvědavá, co to je. "Tak, že máš ty narozky, musím ti něco dát," řekl Oliver s úsměvem a jemně mi strčil do ruky krabičku. Pomalu jsem ji otevřela. Byl tam stříbrný medailonek. Otevřela jsem ho. Nebylo tam nic. Oliver viděl v mých očích jemné zklamání. "Víš, naschvál jsem tam nic nedal. Je to tvůj medailonek a chtěl bych, aby sis tam dala něco sama," řekl Oliver. "To nezní špatně, neboj, něco si tam přidám," ujistila jsem ho.
V téhle chvíli jsem nevěděla, jestli ho mám obejmout. Nemusela jsem, udělal to sám."



Mám v břiše motýlky, hřeje mě celé tělo. Ležím na posteli a koukám do stropu. A to už je něco kolem půlnoci. Nemůžu tomu všemu pořád uvěřit. Co když se ráno probudím a budu zase doma? Vše při starém? Ano, z části by to bylo super, ale... ale? Do Olivera jsem zamilovaná, cítím to. Ale až teď. Teď mi dokázal, že je přesně pro mě. Vedle mě tiše spí Beth. Má tak černé dlouhé vlasy, že skoro nepotřebuje peřinu, Vypadá jako černá skvrna. Prohlížím si ji. Její řasenku si nesmyla, má zaschlé černé slzy. Vzbudila jsem se až teď, zřejmě jsem spala, když ona přišla. Nemůžu usnout. Za to můžu poděkovat Oliverovi. Třeba taky nespí, třeba na mě také myslí. Kouká do stropu, usmívá se sám pro sebe a těší se na ráno, až mě zase uvidí. Ale ne, jsem moc naivní. Úplně jsem zapomněla na to, že může mít dívku, může takhle objímat každého.
Někdo zaťukal. Beth prudce otevřela oči a když spatřila mě, trhla sebou. Aniž by jedna z nás něco řekla, dveře se otevřely. Byla to Page a v ruce měla tác se snídaní. "Snídaně do postele, děvčata, krásné ráno!" vesele nás pozdravila a položila tác na stůl.
"To jsme si ani nezasloužily," řekla ospale Beth a mnula si oči. "Page, proč tak najednou?"
"Zaspaly jste. Obě dvě. Ve skutečnosti bych vás měla pokárat za to, že jste nepřišly na snídani, ale nebude tu systém jako v koncentráku ani ve škole, takže jsem vám chtěla udělat radost."
"Děkujeme," řekla jsem a začala jsem si prohlížet snídani. Byly tam dva talíře a na něm vždy jedna obložená houska a dvě okurky.
"Tak se mějte, nezapomeňte přijít v jedenáct do jídelny," mávla na nás Page a práskla dveřmi, až jsme naskočily. Beth se zasmála a odhrnula si vlasy z obličeje.
"Máš krásné vlasy, Beth, závidím ti je," rozplývala jsem se.
"Ani nevíš, jaká je s nimi starost. Musím si je pořád česat, hrozně se mi cuchají," vzdychla a zatahala si za ně, "ty máš hezčí vlasy, sahají ti po ramena, to bohatě stačí a navíc je nemáš černé a pesimistické."
Když řekla slovo pesimistické, trochu mi bylo do smíchu. Její první setkání nebylo moc optimistické. Měla jsem ji za takovou bledou pesimistiskou bytost. Ale možná je opak pravdou. Koukla jsem se na její černé vlasy jako inkoust a poté na moje roztřepené konečky s barvou počůrané slámy. "Pustíme se do té snídaně?" zeptala jsem se a pohlédla jsem na obložené talíře. Beth pokrčila rameny a schoulila se na posteli. "Nějak hlad nemám," zabručela pod peřinou. Já jsem měla naopak hrozný hlad. Vzala jsem si talíř a pustila se do čerstvé, křupavé housky. Takovou snídani jsem neměla hodně dlouho. Když byl školní rok, ráno jsem nesnídala, protože jsem měla málo času. Ale teď, když jsou prázdniny, si vždycky dám jen cereálie s mlékem. Co když bude máma v nemocnici přes celé prázdniny a začátek školního roku? Musela bych tu zůstat, ale moje škola je přes celé město. A kdo by mě tam vozil? Kdybych jezdila autobusem, jako vždycky, musela bych si přivstat tak o hodinu dříve. Radši jsem ty myšlenky vypustila, jinak by mě to trápilo celý den. Ale teď mě zase napadlo něco jiného. Nemám žádné oblečení!
"Beth?"
"Hm?"
"Já mám problém."
"Hm."
"Ale vážně! Já tu nemám žádné oblečení!" zpanikařila jsem.
Beth se pod peřinou začala hlasitě smát. "Tak to je špatné, já ti nic nepůjčím."
"Ani nic nechci," řekla jsem kysele.
"Ale pokud chceš radu, řekni to Page, má tu stovky oblečení," ujistila mě Beth, která vylezla z postele. Vlasy jí trčely do všech stran. Když se na mě podívala, vyprskla smíchy. "To si děláš srandu, ty jsi spala v džínách a tričku?"
Plácla jsem se do hlavy. "No dobře, promiň, ale běž za Page, jinak ti vynadá, proč jsi jí to neřekla dřív."
Pomalu jsem vstala z postele a vyšla z našeho pokoje. Vzhledem k tomu, že jsme zaspaly, všichni byli v jídelně. Šla jsem potichu po chodbě jen v ponožkách.
"No teda, já si říkal, kde jsi. Ty jsi s Beth zaspala, co?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Stál tam Oliver. Jak já ho ráda vidím! Sledoval mě? Šel právě z pokoje? Začala jsem být nervózní, ale chtěla jsem dát najevo přesný opak.
"Ahoj, Olivere." řekla jsem neutrálně. Zamával na mě a naschvál se zazubil.
"Měla jsi snídani?" zeptal se.
Kývla jsem a snažila si prsty pročesat vlasy. Určitě jsem musela vypadat příšerně. Zato on vypadal skvěle. Měl černé třičko s bílými pruhy a šedé kraťasy. Vlasy učesané neměl, ale to nekazilo dojem!
"Ty jsi ale právě teď vstala, co? Ale sluší ti to, Hope," zasmál se. Snažila jsem se usmívat, ale asi jsem byla červená jako rajče.
"Kam máš namířeno?" vyptával se.
Přesně tohle jsem slyšet nechtěla. "No, jdu se podívat do jídelny," lhala jsem.
"Půjdu s tebou."
"Zvládnu to sama," usmála jsem se, ale hrozně jsem chtěla, aby šel se mnou, ale co si bude myslet o holce, která nemá oblečení?
Vyplázl na mě jazyk. "Nech toho, půjdu s tebou."
Nic jsem říct nemohla, šla jsem s ním do jídelny. Page seděla na židli u jídelního stolu a četla nějakou knihu. Nechtěla jsem ji vyrušit, ale šla jsem směrem k ní.
"Page, mohla bych tě o něco poprosit?" zeptala jsem se nejistě. Její modré oči vzhlédly ke mně. Usmála se a zavřela knihu. "Jasně, povídej."
"Beth mi říkala, že tu prý máš nějaké oblečení. Já totiž vůbec nepočítala, že tu někdy budu a nic jsem si nebalila..." žvanila jsem. "Jasně, pojď za mnou," řekla a vzala mě za ruku.
Nechala jsem se vést po schodech nahoru do jedné místnosti. Ležely tu krabice, skříně a všechny byly plné látek a oblečení. "Vyber si a pak za mnou přijď dolů," mrkla na mě Page a zmizela za dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vascio Vascio | 18. května 2014 v 14:37 | Reagovat

Je to úplně božíííí. Musíš psát dál. Hrozně se těším na nový díla čím dřív tím líp :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama