6. kapitola | Parrot

24. října 2013 v 20:29 | kattews |  Parrot
Upřímně.. notebook na gauči u televize? Nádherný pocit. Jediné, co se do mě saje je, že zítra máme šest hodin ve škole. :D
Hezké čtení přeji.






Minule jste četli...
"Tak jsme tady," řekl Patrick a zastavil motor. Pomalu jsem vystoupila z auta a koukala vpřed. Vykulila jsem oči, protože něco takového jsem opravdu nečekala.

Patrick se na mě udiveně podíval. "Jsme tu špatně?" zeptal se a zrudnul. Neříkala jsem nic. "Tak si sedni a laskavě mi nadiktuj správnou adresu, ty trdlo," plácnul si na čelo. "Jo, asi jsme tu špatně. Moje teta tenhle dům neměla. Ani takhle opečovaný. Bylo to tu jiné před čtyřmi lety," řekla jsem a byla jsem jak zhypnotizovaná. Pak jsem ale nasedla do Patrickova auta a náš směr byl jediný → úřad. "Kam jako půjdu?" zeptala jsem se s obavami. Patrick se nadechl a zapřemýšlel. "No, uvidíme, určitě máš ještě nějakého příbuzného v tvé blízkosti a ani o tom třeba nevíš," utěšoval mě, ale nevyšlo mu to. Když jsme dorazili na úřad, klepaly se mi ruce a byla jsem nervóznější než kdy předtím.
"Dobrý den, máme menší problém. Maminka... tady... Hope Clawinsové je těžce zraněná a teď se o ni nemá kdo starat," řekl chraptivě Patrick. "O maminku?" zeptala se paní za pultem. "Ne, o Hope," odpověděl Patrick a byl rudý jako rajče. Přešlapovala jsem za Patrickem a radši jsem se nechtěla té paní ani ukázat. "Hm, aha. Takže říkáte Hope Clawisová?" řekla paní a začala něco hledat na počítači a ťukala do klávesnice jako divá. "Ne, Clawinsová," opravil ji Patrick. Byla jsem udivená, že si pamatuje moje jméno. Potěšilo mě to. Paní mlaskla a kousala se při koukání do monitoru do rtu. Mám tu uložené její příbuzné, ano. Otec a matka. Otec už nežije v téhle zemi a další příbuzní jsou jen prarodiče a jedna teta. O prarodičích nemám žádné záznamy, maximálně o té tetě. Která se před rokem odstěhovala do Texasu," řekla. Patrick se na mě smutně podíval a můj obličej nevypadal o moc líp. "Všichni, co tu nejsou, tak zemřeli," zašeptala paní Patrickovi a narovnala si brýle. "A nějaké řešení, kde by mohla pár týdnů zůstat?" zeptal se Patrick. "Dětské naleziště, pane," odpověděla a opřela si bradu. "Stavte se tam, uvítají vás."
"Do žádnýho nalezince nejdu, tam mě nedostaneš. To radši budu bydlet v krabici od vína nebo v popelnici," křičela jsem na Patricka, když jsme vyšli z úřadu. "Klid, klid, dojdeme tam, třeba to nebude tak hrozné," uklidňoval mě Patrick. "Třeba!" odfrkla jsem si. "Víš co? Měl jsem tě jen odvézt k tvé tetě, jenže ta tu není. Mohl jsem tě taky vysadit u autobusové zastávky, tak se klidni, snažím se ti pomoct," zvýšil hlas a já se toho až lekla. Už jsem mlčela, nic jsem si nedovolila.
Otevřela nám dveře usměvavá zrzavá mladá žena. "Dobrý den, jdete si někoho vyzvednout? To by bylo opravdu skvělé, pojďte dál!" zajásala, ale my jsme ji zarazili. "Já jdu k vám do party," řekla jsem a podrbala jsem se ve vlasech. Ženě spadnul úsměv. "Ale copak? To není možné, jak to?" zeptala se. "To je dlouhý příběh, řekne vám to sama. Můžu už prosím vás do práce?" řekl otráveně Patrick a potřásl si se ženou rukou. "Jasně, mějte se. Uff, je to nějaké moc rychlé, ale pojď, všechno mi to řekneš vevnitř. A nelekni se, je tu trochu živo," řekla a chytila mě za ruku a vtáhla dovnitř. Zabouchly se za námi dveře s nápisem: Domov
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama