5. kapitola | Parrot

18. října 2013 v 19:24 | kattews |  Parrot
Hahaha, probouzí se ve mě chuť psát a psát a psát!!



Minule jste četli...
"Tvoje maminka bude v pořádku, odvezeme ji na pohotovost, probere se, až nebude krvácet," řekla mi a usmála se. Já se nesmála, přešlapovala jsem nad nimi a koukala jsem na mámu, co s ní dělají.

"A co bude jako se mnou?" zeptala jsem se jedovatě se slzami v očích. Všichni, co stáli opodál, se na mě ve stejnou chvíli podívali a začali přemýšlet. "Máš babičku nebo dědu? Nebo nějakýho strejdu, kterej bydlí poblíž?" zeptal se mě chlap, který se skláněl nad mámou. "Jo, mám tetu. Ale nemáme s ní moc dobré vztahy," odpověděla jsem a doufala, že tam nepůjdu. "Hele, Chrisi, měli bychom makat, ona na tom není moc dobře," řekla rychle jedna žena. "Jasně, jdeme. Zavoláme sem pak někoho, aby si přijel tady pro princeznu," řekl Chris a vzal svižně mámu do náruče. Vzdychla jsem, ale Lola to uslyšela a soucitně se na mě podívala. "Za pár tejdnů bude maminka jako rybička, ale teď mi popiš, co se vůbec stalo, než maminku uloží do sanitky," řekla.
"Já nevím," pokrčila jsem rameny a rozbrečela se. Lola se zatvářila nejistě a zamračila se na mě. Nemyslela to vážně, ale mě to ještě více rozhodilo. "To ale potřebujeme vědět, holčičko," řekla nesympaticky. Fňukala jsem zoufale a ona mi podala kapesník. Nadechla jsem se a promluvila: "Prostě jsem byla v koupelně a najednou jsem uslyšela obrovskou ránu a její výkřik a dál už nic. Ležela na zemi tak, jak jste ji viděli sami."
"Hm, zajímavé, možná spadla šokem a bouchla se o kuchyňskou linku a stejně tak se i pořezala. Co to vůbec bylo? Čím se pořezala?" Lola se ptala jako nějaký detektiv a já se cítila obviněná. "Nevím, vážně. Dneska mi je patnáct a jediné, co souviselo s kuchyní, byl jahodový muffin jako moje narozeninová snídaně. Je možný, že mi upekla koláč a skleněná mísa jí mohla spadnout. V ní totiž vždycky pečeme koláče," odpovídala jsem na všechny otázky co nejpodrobněji. Lola si to zapisovala do nějakého diáře. "Dobře, tak teď počkej půl hodinky, někdo si pro tebe přijede a odveze tě k tvé tetě. Jo a všechno nejlepší! I když tento rok budeš mít na své narozky jiné vzpomínky, ale neboj, jak jsem řekla, bude to dobré," řekla, pohladila mě po vlasech a dala se na odchod. Neřekla jsem nic, byla jsem naprosto zoufalá. Proč musím někam jet? Doma to sama zvládnu. Vařit umím, dokážu sama všechno. Opravdu skvělé narozeniny.. Dala jsem si obličej do dlaní a začala brečet. Brečela jsem každou sekundu. Ani nevím, kdy si sbalím, za půl hodiny to opravdu nestihnu. Vzala jsem si alespoň mojí nejlepší tašku s barevným papouškem a do něj notebook s diářem všeho možného, mobil se sluchátkami a moji sadu voskovek. To mi bohatě stačilo na zábavu u tety. Neumím si představit, jak bude reagovat, až se postavím před jejími dveřmi se zprávou, že se máma pořezala a měsíc u ní budu muset trpět. Konečně zazvonil slibovaný zvonek u dveří. Kdo si pro mě vůbec jede? Začínala jsem mít divný pocit, ale bez váhání jsem otevřela. "Ahoj, to ty jsi ten beznadějnej případ, kterej nemá mámu?" řekl muž s knírkem stojící mezi dveřmi. Mrkala jsem a nechápala, co to žvaní. Muž si dal ruku na pusu a zrudnul. Asi mu to řekli naschvál, což nechápu ještě víc. Možná ho donutili touhle větou, aby mě někam zavezl. "No, máte mě prej odvézt k mé tetě, už mám sbaleno," odpověděla jsem a poškrábala jsem se na tváři a ukázala mojí brašnu. Muž byl překvapený, ale kývl. "Jasně, tak si nastup do dodávky, v autě mi řekneš, kam mám jet, dobře?" řekl.
Přikývla jsem a oblékla se, zatímco on nastoupil do auta. Když jsem byla oblečená a obutá, čekal na mě před domem s nastartovaným motorem a já pomalu cupitala k němu. "No jo, ty ženský, ty než se připravěj," řekl a vyplázl na mě jazyk a zasmál se. Povytáhla jsem obočí, ale nevadilo mi to, co řekl. "Tak kam to bude?" zeptal se a dal si ruce na prsa. "Laydood 54," odpověděla jsem a sama jsem byla pyšná, že si tu adresu vůbec pamatuju. Pomalu jsme vyjeli z našeho luxusního dvora. "A jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se muž po chvíli.
"Hope."
"Zajímavé jméno, já jsem Patrick, můžeš mi tak říkat. Stejně mě asi už nikdy neuvidíš," řekl a odbočil do prudké zatáčky.
Nic jsem neřekla, nastalo ticho jako v hrobě. Cesta byla celkem dlouhá, jeli jsme přes půlku města. V rádiu, které jsme poslouchali, hráli písničku, kterou jsem měla plné zuby. Holky ve třídě si ji pouštěli o přestávkách pořád na svých mobilech a mě už z toho vždycky bolela hlava. Patrick mlaskl a bylo na něm vidět, že má konverzace ho nějak nezaujala a už nevěděl, o čem se se mnou má bavit. "A kolik ti vůbec je? Řekl bych.. 14?"
"Dneska mi je 15" odpověděla jsem nezajímavě. Celkem mě naštvalo, že odhadoval menší věk než jsem čekala. "Týý jo! Vážně? Tak to ti přeju všechno nejlepší, škoda, že se ti to dneska moc nevydařilo," popřál mi Patrick a poplácal mě po rameni. "Díky, ale to je fuk, je mi jedno, že mám narozeniny, stejně bych nikdy nedostala to, co si přeju," řekla jsem tak, aby to znělo lítostivě, ale pak jsem toho litovala, protože to bylo spíše trapné a dětinské. "A copak si přeješ?" zeptal se Patrick a usmál se sám pro sebe. "No, chci papouška, ale moje máma není zrovna zvířecí maniak a hlavně na ptačince, no," odpověděla jsem. Už jsem ale nechtěla tolik toho papouška tak moc. Nejvíc jsem si teď přála, aby se máma uzdravila co nejdříve. Patrick nic neřekl, jen směšně odfrkl. Asi jsem měla říct spíš přání o mámě, připadala jsem si, že se propadnu do sedačky a vypadnu hanbou z auta.
"Tak jsme tady," řekl Patrick a zastavil motor. Pomalu jsem vystoupila z auta a koukala vpřed. Vykulila jsem oči, protože něco takového jsem opravdu nečekala.

Pokračování příště..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama