4. kapitola | Parrot

5. října 2013 v 11:46 | kattews |  Parrot
Jelikož se mi smazala kapitola Last Chance (už jsem se zmiňovala), napíšu tedy 4. kapitolu Parrot. Hezké čtení a budu ráda, když okomentujete a zhodnotíte. :)


Minule jste četli...
Hrozně jsem chtěla vidět toho kluka s jizvou znovu a svěřit se mu, padnout mu do náruče a vybrečet se mu. On byl jediný, koho teď mám. Usnula jsem u notebooku se zaschlými slanými slzami.




Ráno jsem se probudila velmi pozdě. Ačkoliv byla neděle, nevadilo mi to. U očí jsem měla ospalky a měla jsem ucpaný nos. Divila jsem se, že je v domě takové ticho. Z kuchyně bylo slyšet jen hučení naší ledničky. Máma asi ještě spala, což nechápu, protože vždycky vstává brzo. Byla mi zima, tak jsem se ještě zabalila pod peřinu a snažila se ohřát má studená chodidla. V hlavě jsem měla myšlenky můj dnešní průběh mých narozenin. Pak mi došlo, že jsem ani neměla večeři. Máma na mě byla naštvaná, doufala jsem, že se z toho vyspala.
"Všechno nejlepší, Hope!" zaslechla jsem a okamžitě jsem otevřela oči. Před mojí postelí stála máma s malým jahodovým muffinem v ruce. Bylo na něm bílou polevou krásně napsáno "15". "Mami! Děkuju, ten muffin je skvělej! Můžu si ho sníst, že jo?" řekla jsem s úsměvem a vyskočila z postele. "Samozřejmě, od toho jsem ho dělala celou noc," odpověděla máma a cvrnkla mě do nosu. Podala mi muffin a já se do něho rychle zakousla. Jahodová příchuť se mi dostala mezi jazyk a zuby. Netroufla jsem se podívat na hodiny, abych zjistila čas. Tím, že jsem se probudila pozdě a ještě jsem usnula jsem nechtěla uvěřit. Máma je na vstávání přísná, ale dneska jsem se nemusela stydět, ani ona se nezlobila a nestyděla za to, že vstávala taky celkem později. Když jsem muffin dojedla (a taky nadrobila do postele), šla jsem potichu do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, opláchla obličej, vlasy jsem si sepnula do drdolu. Vlasy jsem měla mastné, bylo mi to nepříjemné. Najednou jsem uslyšela ránu a výkřik z kuchyně. Máma! Okamžitě jsem vystartovala z koupelny, až jsem upustila hřeben na podlahu. V kuchyni jsem mámu uviděla na zemi. Nohy měla celé od krve, všude se válely velké i malé kousky střepů.
"Mami! Jsi v pořádku? Mami! Slyšíš mě?" hystericky jsem křičela. Máma na mě nereagovala, oči měla otevřené, koukala na jedno místo, asi byla v bezvědomí. Měla jsem na krajíčku, zpanikařila jsem. Snažila jsem se jí probudit lehkým fackováním. Pak jsem si vzpomněla na to, co nás učili ve škole, dát jí nohy nahoru a umělé dýchání. Jenže ona neomdlela jen tak, co když se pořezala někam do tepny a umře vykrvácením? Popadla jsem mobil a sotva jsem vyťukala číslo na záchranku, jak jsem se klepala hrůzou. Po tvářích mi stékaly slzy, když jsem číslo vytáčela. "Haló? Pomoc, moje máma se pořezala! Ne, nereaguje na mě, je zřejmě v bezvědomí, přijeďte prosím! Kam? Hm, eh.. Stewartova 14, přijeďte rychle, krvácí!"
Mezitím, co jsem čekala na záchranku, jsem upřeně dívala na mámu. Vypadala, že spí, že není rušena ničím. Měla pořezanou ruku a obě nohy. Snažila jsem se rány zacpat kapesníkem a vzít na ně dezinfekci, ale nemohla jsem ji najít. Alespoň jsem zametla pár střepů do rohu místnosti. Když už jsem slyšela zvonek u dvěří, rozeběhla jsem se, že jsem málem zakopla o koště. Otevřela jsem a ihned ustoupila na stranu. Stály tam dvě ženy s mužem s červenou záchranářskou soupravou a dívali se starostlivě na mě. "Kde je maminka?" zeptala se jedna žena a všichni vstoupili svižně dovnitř a rozhlíželi se po pokoji. "Támhle," ukázala jsem na dveře vedoucí do kuchyně. Rozběhli se tam a začali si mojí mámu prohlížet. "Lolo, podej mi rukavice a dezinfekci!" křičel doktor. Lola mu během 5 sekund vše podala a ohlédla se na mě. "Tvoje maminka bude v pořádku, odvezeme ji na pohotovost, probere se, až nebude krvácet," řekla mi a usmála se. Já se nesmála, přešlapovala jsem nad nimi a koukala jsem na mámu, co s ní dělají.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama